Tady bych vám chtěla osvětlit jak to vlastně všechno začalo.
Prostě takový příběh o mě a o mých zvířecích průvodcích životem.


pro zvětšení klikni na obrázek Láska ke zvířatům mne provází už od útlého věku, díky mé rodině jsme doma měli všelikou havěť. Moji rodiče i prarodiče byli a jsou totiž, a pro mne naštěstí, velikými milovníky zvířat. Můj děd, vlastnil chovatelskou stanici Německých ovčáků Pod Jezerem z níž pocházelo i několik špičkových zvířat, bohužel tato chs zanikla spolu s odchodem mého dědečka, který byl skvělým člověkem a jemuž bych chtěla poděkovat za mnohé čemu mne, do mých osmi let, než mne opustil, naučil. A já cítím potřebu se na tomto místě o tomto člověku alespoň zmínit. Děda cvičil psy pro policii a byl rozhodčím u zkoušek z výkonu. Dnes už se ale chová úplně jinak a on by se tomu asi dost podivil. Od té doby byl vždy v naší rodině dalším členem pes plemene Německý ovčák a je tomu tak doposud. pro zvětšení klikni na obrázek K dalším zvířatům, která prošla mým životem patřili různí hlodavci, křečkama počínaje, přes malé myšky, morčata, králíky (bohužel tenkrát je babička chovala spíš na maso). Jednou jsme v lese našly se sestrou malého zajíčka. Hned jsme ho přinesly domů, rodiče nám spílali, proč jsme ho nenechaly tam kde byl, že teď ho maminka určitě hledá, ale odmítněte žadonění dvou malých dětí. Zajíčka jsme si odnesly domů s tím, že až povyroste, vrátíme ho zpět do přírody. Dostal jméno Standa (moje sestra tenkrát šílela po dvojici Standa Hložek, Petr Kotvald, můj návrh, aby se jmenoval Black Sabbath neprošel :o)) Standa rostl a běhal po bytě jako pes, ale přišel den kdy došlo na vrácení do přírody. S celou rodinou jsme se odebrali na místo, kde jsme milého zajíčka se sestrou našly. Byl tehdy za obrovských proudů slz vypuštěn zpět do přírody, i maminka uronila slzičku. Myslím, že tím byl osud milého Standy, který byl zvyklý na pravidelný přísun stravy a na člověka, zpečetěn. Do teď si vzpomínám jak jsem v obýváku s igelitovým drakem, kde byl namalovaný jakýsi orel, dělala nálety na zajíce, aby se naučil bát dravců. A on na mě jen nechápavě koukal. Nevím co to tenkrát mé rodiče napadlo, asi to byl nějaký výchovný záměr, že to co je vzato z přírody, má jí být zase navráceno. A nebo je prostě rozčiloval zajíc v obýváku :o( Současně a odjakživa, co si mohu pamatovat bylo u nás vždycky nějaké morče, kolik jich bylo to už mi nějak splývá, neb každé z nich se jmenovalo Kulina, ať se jednalo o samce či samici, stejně to nikdo z nás nepoznal. Morčata byla specialita mé sestry, měly jsme je ochočené, tak že za námi běhali jako pejsci po zahradě. No a pak jsem asi ve třinácti objevila to úžasné zvíře jímž je laboratorní potkan. V jednom zverimexu jsem uviděla nádherné malé bílé kubíčko s červenýma očima. Tenkrát jsem našla v kapse pár korun a nesla jsem si ho domů. pro zvětšení klikni na obrázek Byl to potkaní chlapeček, albín, tenkrát totiž neexistovaly nějaké barevné variety a už vůbec ne nějaké znaky. Když jsem ho vítězoslavně přinesla domů, mamka prohlásila: "Potkan, nikdy!!! Podívej na ten hnusnej vocas!" A já zase prosila, fňukala, že sestra může mít morčata a já nikdy nemám nic svýho a jak to je nespravedlivý. A že kam ho teď asi mam dát, že na ulici ho nevyhodím. Až jsem rodiče přece jen uprosila a Artur mohl zůstat. Dostal na bydlení vyřazené akvárko po morčeti (chudák, tenkrát jsem toho o chovu opravdu moc nevěděla), podestýlku měl z pilin které jsem smetla v dílně, potom co táta řezal dřevo. Jenže potkan v malinkym akváriu v kuchyni začal být poněkud cítit. A došlo na ultimátum,zvíře půjde do dílny nebo půjde z domu. To už mi došlo, že tohle je míněno dost vážně, a já chtě nechtě musela Artura z bytu odnést. A to byla taky jeho záchrana, že neprožil celý život v uzavřeném akváriu, kde se sotva otočil. Jednou, když jsem mu nesla krmení, jsem s hrůzou zjistila, že potkan je pryč, dostal se ze svého obydlí a prostě zdrhnul. Slzy se mi nahrnuly do očí a já zařvala Arturééééééééé. A v tom se odkudsi z rohu ozvalo zašramocení a můj Artur se vyřítil a vyběhl mi rovnou na rameno. pro zvětšení klikni na obrázek A tak už to pak šlo den za dnem, myšák se chodil do akvárka jen nažrat a napít a jinak bydlel po celém sklepě, z baráku vyhnal všechny divoké myši do jedné. Když byly otevřené dveře, šel se projít ven na zahradu a k večeru se zase vracel zpět do sklepa. Když jsem přišla, jen jsem zavolala jeho jméno a on, jako poprvé, mi vylezl na rameno a šli jsme ven mezi lidi. Artur nikdy nezamarodil, vyrostl z něj obrovský potkan, zemřel sešlostí věkem v požehnaném věku necelých asi pěti let. Což na dnešní průměrný život potkana je ještě jednou tolik. Zajímavé. Pak už jsem měla potkany víceméně pořád, každý z nich byl něčím vyjímečný, stejně jako ti, co je chovám dnes. Tato zvířata mne naprosto okouzlila, chvíli jsem měla v chovu přestávku, ale když jsem získala prostor, čas a také jsem si to mohla konečně finančně dovolit, zaregistrovala jsem si chovatelskou stanici. Není to tedy žádný momentální výmysl třiatřicetileté ženské. Se založením chovatelské stanice jsem se doma u přátel i v práci setkávala s názory typu: Jsi blázen, a už bys snad měla mít rozum. Já doufám, že právě dnes už ten rozum mám, a proto se chovu mohu věnovat zodpovědně a s rozmyslem.
V dětství mne ještě provázela různá havěť, jako čolci, užovky, strašilky, pavouci, a další už si ani nepamatuju. V dospělosti už jsem vlastnila i jiné plazíky, jako třeba leguána zeleného. Tohoto času se můj zvěřinec omezil na 2 psy (německý ovčák a jezevčík, zakrslého králíčka, který nějak nepochopil, že má zůstat zakrslý. 330l akvárium (fakt lepší než televize :o)), a ti moji potkaní kamarádi.

Tak to bylo takové malé povídání o těch co jsem měla v životě nejraději. Mám ráda lidi, se kterými si mám co říci, kteří sdílí stejné zájmy jako já. Mám ráda metalovou hudbu což je vlastně celý takový životní styl. A jsem vděčná za své zvířecí přátele, kteří mi v životě dali mnohem víc než kterýkoli člověk, který ponejprv žebral o mou přízeň.

30.5.2007



NIFL

Mlčenliví a rozvážní by měli být muži a bdělí k boji.
V radosti žij a rozkoši, dokud tě nezastihne smrt.
- Hávamál - Výroky Vysokého -

Copyright © Nifl/Chs Z Niflheimu 2007 - 2008
Kopírování bez souhlasu autora zakázáno