MENU Úvod Pedro z Milínova Vidurr Schreidon Výcvik - TART Letní výcvikový tábor Co se u nás děje Fotogalerie Kniha vzkazů Kontakt Odkazy
Návštěvy:

Právě on-line:





Tato stránka je součástí, webové prezentace chovatelské stanice laboratorních potkanů s PP.
Více o mě a o všech mých zvířecích mazlíčcích se dozvíte na stránkách
CHS Z NIFLHEIMU.


ODKAZY:
Speciální kynologický svaz TART - region Plzeň


OBLÍBENÉ OSOBNÍ:
SKS TART - Region Plzeň
Amon Amarth
Deicide
Metal Map Of Europe
Brutal Assault
Shindy Productions
Stíny plamenů
Červený trpaslík CZ
Moje obrázky a kresby



18.7.2011

Úvaha nad současnou kynologií

Myslím, že za tu dobu co jsme s Norgem spolu jsme udělali spoustu práce i spoustu chyb. S dobrou nadějí jsme začali chodit na cvičák, abychom za dva roky zjistili, že si stejně budem muset pomoci sami a rady (když už jsme nějaké dostali) nějak nepasují do našeho pohodového vztahu. Když pes nejde u nohy a rozptyluje se okolím - leteckej den, pořádně s ním zamést. Když nechce poslouchat - nasadit výcvikové pomůcky, které ho donutí poslouchat. A tak po nějakém čase, kdy tyto metody nikam nevedly, jsme se začali spoléhat sami na sebe a budovat si hlavně láskyplným přístupem společný vztah a důvěru. A najednou začalo být vše jednodužší, nějak byla na obou stranách větší vůle i zájem pracovat. Pes, který dříve na přivolání jen vzdorovitě hodil hlavou a pokračoval dál ve své důležité činnosti, se najednou dá odvolat i od běžící kočky. V současné době odstraňujeme celkem dost špatných návyků, které jsme získali, když jsem bezhlavě poslouchali, ty zkušenější. Ovšem naše pouto překoná všechny potíže a náš vztah nám nikdo už nevezme ani svými zaručenými metodami výcviku. Už nedojíždíme na "náš" cvičák, ale paradoxně práce se psem je nějaká pohodovější.

První a hlavní věc, které se držíme.

NEPOUŽÍVÁME ELETRICKÉ ANI OSTNATÉ OBOJKY, RŮZNÉ OHLÁVKY A ŠKRTIDLA.

I když nám to spousta lidí na cvičáku radilo. Zajímavé, že to byli ti, co nejvíc objíždějí sportovní závody a nejvíc mluví o výcviku a o tom jak psi „šlapou, makaj nebo nemakaj“. Když naivně věříte, že takoví lidé mají zkušenosti a jejich metody jsou správné, protože mají přece složeno spoustu zkoušek a tolik účastí na závodech, je blízko k tomu, že tohle si vyzkoušíte taky. Skutečně jsme si půjčili na obranu i do ostrých hrotů sbroušený ostnatý obojek, samozřejmě, že Norg pak „šlapal“ jak hodinky, a pouštěčky byly okamžité. Na chvíli jsem snad i uvěřila, že bez tohoto ostnáčku svého psa nikdy nevycvičím, ale naštěstí jsme od tohoto okamžitě upustili. Dokonce jsme jednou na výcvikovém táboře dostali darem „kouzelnou“ šňůrku, která se psu vytáhne až na ohryzek a když pes nejde při poslušnosti na centimetr přesně u nohy, nebo povely plní trošku pomaleji, než by si psovod představoval, tak se s tou šňůrkou pes pěkně vycuká a protože se mu tím pomalu zatlačí ohryzek až do krku, tak je to samozřejmě okamžitě funkční věc, ze začátku to vypadalo dobře, ostatní psi na takové pomůcky krásně reagovali, i když se mi zdálo, že až takovou radost, jak tvrdili jejich majitelé z výcviku nemají. Tato šňůrka od toho tábora leží někde v šuplíku, nevím, ale nějak jsem jí vůbec nepřišla na chuť a myslím, že můj pes už vůbec ne. Nicméně po zdravé úvaze, jsme stejně zjistili, že bez řádných návyků jsou tyto novodobé pomůcky k ničemu a psa pouze sráží a mnohem větší radost z cvičení, jak pes, tak psovod mají, když jde o nácvik, ke kterému dojdeme sice dlouhodobější prací, ale nenásilnou metodou správného nácviku a opakování než donucením, kde i případnou chybu psovoda napraví ostře zbroušený ostnatý obojek.

A tak jsme opět začali používat svůj vlastní rozum a přístup a vrátili se k tomu, jak si výcvik pamatuju z dob svého dětství. Pamatuju doby, kdy jsem chodívala s dědou na cvičák, kdy i před zavedením těchto novodobých výcvikových metod, existovali perfektně ovladatelní a vycvičení psi. A ti psi byli převážně takoví. Nepamatuji si, že bych v parcích potkávala takové množství volně pobíhajících psů bez jakýchkoli slušných návyků a základní poslušnosti a na cvičácích psy pohybující se jako stroje jeden jako druhý se zakloněnou hlavou a mechanicky kopírující chůzi svého psovoda ... k noze!, oční kontakt, raz dva šlapem!. Obrany na chlup stejné. Stejné kroky, stejné pohyby figuranta a tím pádem i psa… zákus, 3 kroky dva údery, pouštěčka, podsadit, ještě jednou, zákus, 3 kroky… . Že by se dnešní doba, kdy chce člověk všechno hned a hlavně s co nejmenším úsilím projevila i v kynologii? Bohužel ano a ve velmi hojné míře. Místo, aby člověk ke svému psu postupně hledal cestu, kdy s důvěrou přichází přirozená autorita, nechá jej buď růst jak dříví v lese a v hierarchickém žebříčku se pak ocitne na místě pod svým vlastním psem. Nebo naopak mu nedá prostor vůbec a od štěněte po svém psu požaduje jen dril a poslušnost, ve které je však čím dál častěji vidět, že takový pes nepracuje pro krásné oči psovoda, ale ze strachu, že při nepřesně provedeném cviku přijde trest ať už v podobě vyškubání na škrtící šňůře, rána elektrikou nebo zaříznutí ostnatého obojku do krku, proto, že včas na povel nepustil rukáv. Takové to lepení se psa na nohu psovoda a lísání pak není nic nad čím by se neznalý měl rozplývat, jak pejsek svého pána miluje, ale zoufalá prosba psa předem: "prosím netrestej mne, udělám všechno co si přeješ." Kde je dnes vztah mezi pánem a psem, to skutečně nerozlučné pouto, kdy je pes pro svého pána s nadšením schopen čehokoli a naopak jeho člověk mu věnuje tu nejlepší péči a výchovu a hlavně to nejcennější – společný čas.

Dnes se tento prvek často vynechává a u dnešních kynologů se omezuje pouze na vytáhnutí psa z boxu na „plac“ procvičení poslušnosti nebo obran a opět do boxu. To skutečné pouto a přirozená autorita se z kynologie rychle vytrácí, zůstává jen dril a drezůra, to co je dnes často označováno za radost z výcviku při poslušnosti není nic jiného než strojové vycepování psa, kdy se pes sotva dotýká při chůzi předníma nohama země. Často v dnešních kynologických kruzích slyším jen: „čuba mi nešlape“ nebo „dnešní stopa hrozný, co tam ten pes vandroval na lomech“ a „kousačky naprd., na tohohle figuranta prostě kouše blbě hele na zkoušky musí jít Franta“ nebo i naopak: „jóój dneska poslušnost bomba“, „stopa ani nezvedla oko pořád čumák u země“, „ no ten pes kouše skvěle, má to od boha“. Ale nikoho jsem neslyšela nikdy říkat: Tenhle víkend jsme byli na dlóóóóuhém výletě, vyšplhali pár svahů, vystoupali na rozhlednu, zdolali jsme spoustu neobvyklých terénů, byli jsme si zaplavat projeli se na loďce, jeli jsme vlakem, dali si dvě pivka a pesan čerstvou vodu v jedné turistické restauraci …. Nebo dnes jsme cvičili město, procházeli jsme se po rušné ulici, jeli metrem a po jezdících schodech.

Víte, že znám spoustu psů s vrcholovými zkouškami z výkonu, kteří nejsou schopní nastoupit do vlaku? Psi služebních plemen, kteří nevlezou do vody nebo nejsou schopni přejít houpající se lávku ukotvenou na lanech? My s Norgem nemáme přes deset zkoušek z výkonu, i když nás cvičení baví, náš společný čas je nám drahý takže jej věnujeme i těmto praktickým návykům, protože v těchto podmínkách se budeme pohybovat prakticky deset a více let, čas který budeme oba schopni věnovat zkouškám a závodům nepotrvá věčně a po půlce života psa zjistit, že je vlastně nepoužitelný v běžných situacích je trochu smutné a nechávat sportovně nevýkonného psa dožít s kamarádkou nudou někde na zahradě nebo v kotci, kam jej budu chodit jen krmit a občas ho vytáhnu projít se kolem bloku, je podle mého názoru hnus. Je mi líto, že na cvičácích se čím dál častěji setkávám s přístupem ke psu, jako ke sportovní pomůcce, která se po tréninku odloží a vytáhne se až na další cvičení a po době použitelnosti se prostě přestane používat a pořídí se nová. Z tohoto přístupu ke kynologii pak pramení používání těch různých „výcvikových“ pomůcek.

Pro mne pes byl, je a vždy bude kamarád, přítel a člen rodiny, kterému se nevěnuju jen po čas tréninku, ale naše soužití trvá téměř 24hodin denně a po celou tu dobu se utváří náš vztah. Nasadili byste snad svému příteli elektrický obojek za to, že ihned nepochopil, co jste mu chtěli vysvětlit? Nejspíš ne, nesnažili byste se snad mu věc vysvětlit pomalu a v klidu, tak aby byl váš výklad náležitě pochopitelný?
Začali byste snad při každém domácím učení škrtit své dítě na úzké šňůrce, protože neovládá mistrně násobilku? Asi ne, asi byste s ním počty procvičovali od nejjednoduššího ke složitějšímu a prokládali byste učení odpočinkem a hrou, abyste sebe i svou ratolest neznechutili neustálým drilem.
Proč tedy člověk o psech mluví jako o svých kamarádech a parťácích, ale chová se k nim, jako k otrokům jejichž výcvik připomíná přehlídku japonských robotických pejsků se stejnými pohyby. Výcvik hodící se tak na pokoukání do cirkusových manéží.

Do kynologické hantýrky se vloudily výrazy jako: „jdeme na plac“, „oční kontakt“, „promíčkování, vymíčkování nebo prostě míčkování“ – což tedy nutno podotknout je jedna z těch nejšetrnějších metod výcviku. Míček jako takový není nic zavrženíhodného jako odměna při výcviku, ale některé metody, kdy psovod drží míček nad hlavou, aby docílil při chůzi u nohy nepřirozené vytočení hlavy psa do výšky, je celkem debilita. Stopa se dnes „propamlskuje“ takže nácvik zvládne i slepice. Když nám pes necvičí, tak jak bychom si představovali, tak ho prostě „vycukáme“.
Nutíme psy i na velmi čerstvých stopách rýt pomalu čumákem zemi, lomy vyžadujeme vypracovávat s chirurgickou přesností a kopírovat tak úhel aniž bychom brali v potaz směr a sílu větru, které určují způsob podání pachu psovi na stopě. Přesnost je vyžadována prakticky všude na úkor praktičnosti a přirozenosti. Který pes vydrží vypracovat několika kilometrovou stopu v různých terénech starou i 24 hodin tímto způsobem?! Poslušnost je samoúčelná a přibližuje se spíš cirkusové drezůře a argument „on tak normálně chodit nemusí“ nepochopím. Proč tedy po psech vyžadujeme, aby šoupali při chůzi u nohy zadky po zemi, když to vlastně k ničemu potřebné není a vědí to i ti, kteří přesně tímto způsobem nacvičují?
Z obran jsme udělali frašku, kdy pes místo zneškodnění pachatele loví rukáv, který dostane za odměnu a následně po takové „kousačce“ je figurantem hlazen a chválen.
Zaslechnout povely ke psu vydávané při obraně figurantem také není na našich cvičácích už nic neobvyklého.

Upřímně raději ocením takového psa, který mi najde několik hodin ztracené dítě a zadrží zloděje s mou taškou, co mi šmejd na ulici strhnul z ramene, než psa který přesně s čumákem u země vyčuchá na louce našlápnutý čtverec, na kterém najde předměty předepsaných rozměrů a materiálu a pak dokonale plným zákusem uloví rukáv. (Pro rýpaly a pro ty, kteří dosud tento článek nepochopili, není to o jednotlivých psech a jejich schopnostech, ale o tom co se dnes v kynologii vyžaduje. A čemu se dnes říká výcvik služebních plemen.)

Ať už ale se psem cvičíme jakkoli, měl by zůstat stále nejlepším přítelem člověka a člověk by se k němu tak měl chovat. Pes je nevyčerpatelná zásobárna náklonnosti a lásky a my se naučili jen brát. Milí chovatelé, pes není ani okrasa ani módní doplněk, dokonce zde není ani proto, aby plnil funkci posilovače ega. Milí kynologové, pes není ani sportovní pomůcka, se kterou pracujeme jen při trénincích a používáme při závodech.

Čest a sláva těm, na které uvedený článek neplatí, jsem ráda, že znám i spoustu lidí, kteří budou mít nejspíše stejný názor a se svými psy tvoří to skutečně nerozlučné pouto. Díky vám, se torzo, které zbylo z naší kynologie, které si vážil celý svět, snad nerozpadne úplně.



2.5.2009 Musím říct, že Norg je miláček zlatíčko a opravdu úžasný štěňátko a nikdy nebudu litovat, že jsem si vybrala zrovna takového pejska. Je nádhernej, inteligentní. Dá se říci, že se dobře cvičí a rychle chápe. Má dobrý zájem o stopu, umí už plno věcí, jen zrovna když je chci ukázat tak je někdy roztěkanej a nesoustředí se. Zajímá ho třeba jaký pachy jsou pod ním nebo kde leze šnek, co dělají ostatní psíci, jestli by si zrovna nechtěli hrát nebo třeba kam letí ta straka nad ním. Ale podle slov výcvikáře na svůj věk umí dost. Někdy bych ho za to nejraději zarazila do země, ale musím mu nechat taky nějaké dětství a nechci ho přepínat. Zatím z něj ale mám v celku ohromnou radost.
Poslední týden v Dubnu jsem byla v nemocnici, strašně se mi po něm stýskalo. Sedni lehni a pod s ním procvičoval tatí, ostatní věci už jsme si také oživili. Bála jsem se, že Norg je malinkej a rychle na mě zapomene, že bude pak spíš kamarád s mým tátou a ne se mnou, ale je to přesně naopak. Den před mým odjezdem dělal Norg v noci v boudě strašný dílo, vztekal se a vyl až jsem si ho musela vzít k sobě do bytu, přitom v boudě už byl úplně v klidu každou noc. Ať mi někdo nevykládá, že zvířata nemají "šestý smysl". Další noci, byl už prý klid. V době mojí nepřítomnosti, chodil Norg na procházky s tátou, takže nezahálel. Když jsem vystoupila z auta mami šla otevřít dvířka kotce a Norg se ke mě přiřítil a hlasitým projevem dával najevo, že je rád, že mě vidí, olízal mě pomalu od hlavy až k patě, dováděl až jsem ho musela mírnit, abych si nepotrhala stehy. Od té doby jsme pořád spolu. Nejen že si mě pamatoval, ale stále mě bere jako jeho nejhlavnější paničku. Užíváme si spolu toho nádherného štěněcího období her ale také výchovy, protože je to sice miláček, ale umí i pozlobit. Ale je to přece ještě skoro miminko, tak se to tak musí brát :o)



25.3.2009 Tedy to to pěkně uteklo, poslední příspěvek je, že se narodil můj nový pejsek a najednou ..............
NORG JE DOMA!!!

Je nádhernej, úžasnej, hodnej a chytrej, teda aspoň se mi tak jeví :o). Ale jako správný štěně pořád někde šmejdí, všechno musí ochutnat a všude vlézt, takže další informace až štěně usne, ovšem nezaručuju, že v tu chvíli neusnu i já :o)

Foto z cesty z Hněvošic (kousek od Opavy) do Plzně, byl hrozně hodnej.
>>>



11.1.2009 Je to tady!!!! Narodil se VIDURR "NORG" SCHREIDON!!!
Konečně jsem se dočkala, můj pejsek už je na světě. Tohle datum samých jedniček (2 a 9 je totiž 11) kdy byl mimořádně velký úplněk a Měsíc nejblíže Zemi se narodilo Ninušce 7 štěňátek. 3 pejsci a 4 fenky. Pořád jsem se chodila na stránky dívat a pořád nic, večer jsem si postěžovala kamarádce po ICQ, že stále nic nevím a přišla mi odpověď: "Ty asi nekoukáš na jejich stránky co?" Dala jsem F5 a ejhle! Bylo to tam :o) Hned jsem psala chovateli, abych mu pogratulovala. Štěňátka si moc chválil a já byla hrozně ráda, protože když je spokojený chovatel, bude to nejspíš známka kvalitního vrhu. Také jsem napsala, co pro pejska chystám a že s ním budu pracovat, což ho také potěšilo. Jsem hrozně moc ráda, že jsem si o pejska řekla co nejdříve, protože je o ně velký zájem a sám majitel se později rozhodl, že si nechá rovnou dva z tohoto vrhu. Pejska a fenku. Sice pro mě nebude ten nejlepší pejsek, ale až druhý nejlepší, ale ono je to stejně totiž úplně jedno, hlavně, že se můžu těšit.
No, ale bylo načase udělat to nejdůležitější. Nemůžu mu přece pořád říkat pejsku. Bylo třeba vybrat jméno. Že to mělo být něco ze Severské mytologie muselo být jasné každému. A bylo třeba vybrat jméno na V, podle písmenka vrhu. Jenže pěkných zvučných jmen od V se zrovna moc nenabízelo. Mohl by to být VARG, jako válečník, šla jsem přednést svůj návrh našim (přece jen bude bydlet i s nimi). "No to je tedy pěkně debilní, vždyť to zní jak cikánský jméno VARGa.", prohlásil otec. Polil mě studený pot, naskočila husí kůže a oklepala jsem se odporným hnusem, musela jsem uznat, že má pravdu a něco takového zrovna já nedopustím. Fuj, ještě teď je mi blbě, když si uvědomím, jak mohl chudák pejsek dopadnout. Nicméně hledala jsem dál. Chtěla jsem aby jeho jméno bylo stejně tak vážené jako původ mého pejska. Líbilo se mi WOTHAN, jenže tam se píše většinou W. Mohl by to být prostě VIKING, to se mi hodně zamlouvalo, ale zase to bylo takové moc obyčejné a volat na něj někde Vikingu, mi přišlo dost blbý. Mezi jmény, které ještě přicházely v úvahu bylo jméno VIDURR. To jsem původně vyřadila, kvůli znaku, který se v tomto jménu píše místo D a vyslovuje se asi přibližně jako anglické TH. Taky by to asi neuměl nikdo vyslovit. Nicméně počeštěné jméno Vidurr se mi začalo líbit čim dál tim víc. Šla jsem na schvalovačku podruhé. No neprošlo :o(, takže došlo ke kompromisu, pejsek bude mít v PP napsáno Vidurr Schreidon a volat se na něj bude neutrálním jménem NORG, co sice nic neznamená, ale zní vcelku "seversky". Sice menší protest byl, ale argument že "Norgu" zní skoro stejně jako "Argo", kterýho měli dřív zabral. Tak pejsek už má své jméno a já čekám až bude Březen 2009, kdy si pro něj pojedem.



Leden 2009 Po několika mejlech, které jsme si vyměnili s oním pánem, jsme zjistili, že máme stejný zájem. Domluvili jsme setkání, které se uskutečnilo a opravdu si bylo o čem povídat. Dokonce jsme zjistili, že Bohouš kdysi cvičil s mým dědou (popravdě jsem to tak trochu čekala, protože neznám psíkaře, který by se tak dlouho věnoval výcviku služebních plemen a dědu by neznal). Bylo moc zajímavé poslouchat jak se pokračuje ve výcviku psů použitelných pro skutečné služební účely. Jaké se pořádají akce apod. To je to co jsem hledala, slovo dalo slovo a já se od Února 2009 stanu členem SKS TART.


Prosinec 2008 Hrozně moc se těšim na štěňátko. Svého Barneyho jsem cvičila sama, nechodili jsme spolu na žádný cvičák, byli jsme spolu jen celé dny v práci, tenkrát ještě práce u bezpečnostních agentur za něco stála a já do Barneyho asi pěti roků pracovala jako psovod. Barney začínal jako štěňátko a hlídat ho učil ještě vlkošedý ovčák Argo, starší přerostlý halama bez PP s dobráckou povahou. Tenkrát ho někde za pětistovku sehnala moje sestra jako náhradu za uhynulého Morana SNB (ano skutečně tento pes pocházel od tehdejší policie). Narozdíl od flegmatického Argouška, měl Barney hlídání a nedůvěřivost k cizím lidem prostě v krvi. Měla jsem ohromné štěstí, že se mi do rukou dostalo takové zvíře, kterému stačil výcvik pouze doma aniž bychom někam docházeli. Dokonce i při zákroku kdy měl zadržet zloděje, kteří se pokusili ukrást měděné kabely si dovedl poradit, aniž by se to kdy cíleně učil. O jeho zásahu, kdy nás doma v naší nepřítomnosti navštívili nezvaní hosté a snažili se nám dostat do baráku, načež po nich na chodbě zůstaly jen lehce poškrábané dveře u zámku a velké kapky krve, si dlouho povídali v celé čtvrti.
Proč jsem se ale s barneym nevěnovala výcviku, když to bylo takové zvíře? No snaha byla, s kamarádkou, která mi vlastně pomohla Barneyho sehnat a věnovala se výcviku jsemi párkrát na cvičáku byla, ale nemohla jsem uvěřit svým očím. Bylo to něco naprosto jiného než na co jsem byla zvyklá, když jsem jako malá holka s dědou chodila na cvičák, kde připravoval psy na hranice nebo pro policii (tenkrát VB). To co jsem po letech viděla cvičit byla sportovní kynologie, když si po kousačce figurant sundal rukáv a šel se s pejskem pomazlit, řekla jsem si, že pro mě s Barneym to asi nebude to pravé co si představuju. Jenže kromě těchto lidí jsem tenkrát neznala vůbec nikoho a už vůbec ne, kdo by se věnoval nadále služební kynologii. Také jsem byla pomalu ve dne v noci v práci, naštěstí všechen ten čas byl Barney se mnou a já se mu mohla náležitě věnovat. Jak jsem se již zmínila, jen kvůli jeho povaze jeho výcvik, tedy spíš výchova probíhala tak hladce. Byl to mimořádný pes, který uměl všechno snad hned, cvičil s takovou chutí a největší odměnou mu bylo pohlazení a moje radost. Individuální výcvik má však svá mnohá úskalí. Protože Barney odmalička málokdy přišel mezi další psy, byl k nim dost ostražitý, párkrát došlo i ke rvačce, což si pak dobře pamatoval a celý jeho život jsem se musela mít na procházkách na pozoru, kdyby na něj některý pes zahrozil, bylo by zle. Ale protože jsme moc dobře znali jeden druhého, vždycky jsem už z jemných náznaků věděla jak můj pes bude v jaké situaci reagovat, podobným pohromám se dalo vždy předejít.
Nicméně při výchově štěnda tentokrát odpadá možnost být s ním celé dny v práci, takže cvičák je nutný. Začala jsem se porozhlížet po plzeňských cvičištích a zatím po internetu zjišťovat, které pro nás bude nejvhodnější. Musím říct, že jsem byla docela zklamaná, informace o žádném mě nepřesvědčily o tom, že zrovna to bude nejideálnější pro výcvik mého psa. Rozhodla jsem se, že je tedy budu muset objet osobně a osobně zjistím i jací lidé se výcviku věnují a jestli by mi byli ochotní pomoci. Než k tomu však došlo, jako zázrakem jsem objevila na svém profilu na internetu zprávu od nějakého cizího člověka, který nabízel pomoc při výcviku psů. Neváhala jsem ani chvilku a napsala zpět, to jsem se poprvé setkala se slovem TART. Tento pán cvičil služební kynologii a já byla naprosto nadšená, protože mluvil přesně o tom, co jsem znala jako malá od mého dědy.



Úvod Jak to všechno začalo? Odinžel poněkud smutně na konci roku 2008. Už dlouho jsem chtěla mimo potkánků, které chovám, udělat vlastní stránky svému psu Barneymu (Pedro z Milínova). Znáte to, člověk si říká, že je dost času, že je pořád něco důležitějšího, až nakonec zjistí, že to vůbec tak není. Ne, že by webová prezentace, bylo něco tak nepostradatelného pro mého milovaného chlupáče, ale přeci jen už vznikla in memoriam. Teprve až když mě můj nejlepší kamarád ve svých 14ti letech navždy opustil, začala jsem tvořit tyto stránky, abych řekla světu, jaká to byla neuvěřitelná psí osobnost. Barneymu je zde věnována celá tato záložka. Nicméně život běží dál, na zahradě je hrozný prázdo, a když vyjdu ven automaticky se podívám směrem k boudě, kde bydlel Barney. Naše rodina nikdy nebyla bez psa tohoto plemene a když jsem se trochu vzpamatovala ze ztráty Barneyho, navštívila jsem stránky chovatelské stanice Schreidon, které už jsem dobře znala, neboť jsem na ně narazila už v minulosti, když jsem hledala budoucího kamaráda, nostalgicky, alespoň ze vzdáleně příbuzné linie. Zamilovala jsem se ihned do fenky Frea Schreidon a odkaz putoval do mých záložek. Chovateli jsem napsala, že mám v budoucnu zájem o štěně z jejich chs, ten mi odepsal a byl velice vstřícný. Trvalo odinžel jen necelý rok a já se šla na stránky podívat znovu, tentokrát již s jasným cílem. Trošku mi zamrzelo, že Frea zrovna měla štěňátka, což znamenalo, že od této fenky se mi pejsek nezadaří. Chtěla jsem totiž štěňátko převzít v jarních měsících, tak abych na něj měla co nejvíce času a stihli jsme přestavět jeho bydlení, aby přišel do nového. Napsala jsem tedy chovateli znovu, rovnou s tím, že bych si od nich chtěla pořídit štěně. Obratem přišla odpověď, že štěňátka po Fre..., ježiš já vůbec nevim jak se to píše :o), jsou již zadaná (ještě, že tak, určitě bych už spekulovala jak to udělat abych si jedno mohla vzít hned, což by v tu dobu nebylo pro nás a hlavně pro pejska dobré, vzhledem k tomu, že dovolená v době převžetí nepřicházela v úvahu a místo prostorného výběhu byly naskládané plechy a pod nimi uskladněný písek). Druhá potěšující věta chovatele však byla ta, že má právě potvrzenou březost další fenky. Byla to Nina Schreidon. Přišla mi i fotografie otce vrhu, který je ohromný fešák. Doba odběru také vycházela, jak jsem si tak nějak představovala. Takže jsem si pejska hned zamluvila. Za měsíc jsem měla zrovna cestu z Plzně do Ostravy na výstavu s mými potkánky a do chs, kde se má narodit můj nový kamarád to bylo už kousek. Předem jsem se tedy domluvila na návštěvě. Jela jsem s kamarády, na výstavě jsme ubytovali myšáky do klecí, chvíli klábosili s ostatními chovateli a pak se vyjeli podívat na rodiště mého pesana. Nadšení jsme byli všichni, viděli jsme krásné silné psy, Nina byla ve skutečnosti ještě krásnější než na fotkách co jsem znala. Chovatel byl velmi příjemný člověk a když se mě pak zeptal jestli bych chtěla spíš světlejšího nebo tmavšího pejska, tak bylo rozhodnuto. Odsud povezu svého nového kamaráda. Výstavu potkanů jsme nakonec vyhráli, takže domů jsem se vracela opravdu nadšená. Ten pocit lechtání v břiše mě od té doby nepřešel, tak moc se na nového psa těším. Ještě se ani nenarodil a já už ho mám ráda, připadá mi to, jako by se měl vrátit můj Barney, asi mi bude chvilku trvat abych ho v novém psíkovi neviděla, ale myslím, že každý je tak individuální osobnost, že ten nový si mě získá právě tou svou.





Copyright © Nifl/Chs Z Niflheimu 2008 - 2009
Kopírování bez souhlasu autora zakázáno